SPECIALISTKA NA ZDRAVOTNÍ PREVENCI A VÝŽIVU
24.1.2022
Po letech doporučování kvalitního, lokálního a sezónního jídla jsem si uvědomila, že zatímco skutečné potraviny jsou čím dál více populární, naše skutečné přátele, zážitky a život jako by naopak nahrazovala virtuální komunikace a vztahy na dálku.
V posledních letech se čím dál častěji seznamujeme a setkáváme na dálku. Tento trend ještě posílily drakonické pandemické restrikce, propagace strachu z odhalené tváře, z podané ruky a objetí. Přitom dotyky, úsměvy a objetí nám prospívají, jsou pro zdraví nezbytné.
Člověk je přirozeně společenský tvor, jsme součástí komunity lidí. Součástí našich těl je obrovská komunita mikroorganismů. Naše životy jsou závislé jednak na spolupráci a soužití s lidmi okolo nás, jednak na mikroorganizmech okolo nás a v našich tělech. Studie jednoznačně potvrzují, že lidé obklopení reálnými přáteli mají nižší riziko mnoha závažných zdravotních potíží, včetně deprese, vysokého krevního tlaku a obezity. Studie dokonce zjistily, že starší dospělí s bohatým společenským životem pravděpodobně žijí déle než jejich vrstevníci s menším počtem kontaktů.
Samozřejmě chápu, že on-line svět pro nás spoustu věcí zjednodušuje, svým specifickým způsobem nás také propojuje a může nám usnadňovat práci. Nejsem proti využívání nejnovějších technologií v životě a v práci. Jsem ale proti tvrzením, že tyto technologie, například v podobě on-line výuky nebo virtuálních meetingů, mohou plně nahradit skutečná setkávání, školní výuku, debaty mezi lidmi.
Většina virtuálních akcí a způsobů komunikace jsou propagovány jako prostředky, které nám zjednodušují život a šetří čas. Napadá mě k zamyšlení, jestli se zvyšujícím se podílem virtuálního života skutečně získáváme více času, nebo se spíš stáváme jeho otroky a zvyšují se nároky na nás. Nemáme v konečném důsledku ještě větší pocit, že nestíháme?
Strach ze zmeškání příležitostí je už pár let jasně pojmenovaným problémem. Anglicky se označuje jako FOMO (fear of missing out) a popisuje druh úzkosti způsobené pocitem, že nám utíkají akce, které si jiní užívají a kterými se chlubí na sítích. Ne každý si totiž uvědomíme, že zatímco v reálném životě to, co se děje okolo nás, prožíváme, ve virtuálním světě to většinou můžeme jen zpovzdálí pozorovat. A tak se cítíme opomíjení, cítíme se být mimo to, co se děje. Paradoxně tento pocit mnohé lidi ještě více připoutává k sítím, činí je závislými prohlubuje jejich špatné pocity. Řešením přitom v žádném případě není více a více sledovat, co dělají jiní a co všechno se ve světě děje. Jediným řešením je odejít z virtuálního světa do toho skutečného, více skutečně žít.
Níže předávám několik svých doporučení a uvítám, když napíšete, co pro podporu skutečného života a omezování toho virtuálního funguje vám.
Jestliže jste zahradník, nemáte co řešit. Nedostatek skutečného života hrozí nám, kteří profesně trávíme celé dny uzavření v prostorách s omezeným životem – bez dostatečného kontaktu s živými lidmi, přírodou, přirozeně pestrým mikrobním prostředím. Co doporučuji? Když nemůžete být venku, vneste si do práce co nejvíce skutečného světa. Obklopte si stůl kytkami, větrejte, přes oběd vyjděte do parku. Každá drobnost se počítá.
2000 - 2024 © PharmDr. Margit Slimáková, Březinova 2, 186 00 Praha 8, IČ: 46219242, DIČ: CZ6962244256, zapsaná v živnostenském rejstříku.
Zásady cookies / Ochrana osobních údajů / Všeobecné obchodní podmínky
Tyto stránky slouží pouze pro informativní účely a nenahrazují lékařskou péči. / Web je archivován Národní knihovnou ČR.
Stock Photos provided by Depositphotos
Dobrý den Margit,
děkuji za Vaši práci. Čtu Vaše knihy, občas přečtu komentáře, blogy. Přeji Vám vše krásné. Dnešní blog (teď se dívám, že je z 24.1.) mě nakopnul a hlavně jsem si uvědomila, že to co píšete a radíte nepotřebuji já sama, ale musím co nejefektivněji předat své 16ti leté dceři. Přesně ona si potřebuje (až je mi smutno z toho, že jsem si toho vědoma a nic jsem většího zatím nepodnikla) sepsat, co vše by chtěla, měla, mohla…..a pomaličku se odpíchnout od potřeby stále něco hledat na sítích. Samozřejmě, že tomu celou dobu bez mrknutí oka nepřihlížím, ale napůl dospělý človíček se z toho stejně vždy vyvlíkne slovy: „a co mám dělat“. Což mě odzbrojí, protože těch možností „na dědině“, v horách, máme „habakuk“.
Takže se dnes do toho s dcerou pustím právě napsáním si několika vět, co by chtěla! Už teď vím, že to bude fuška:-).
S přáním všeho dobrého, jana javorská
Jano, děkuji za milá slova a držím pěsti ať se podaří s dcerou vše zvládnout, Margit
Vážená paní Margit,
již dlouho odebírám vaše “ Zdravé zprávy “ na email. Vždy se na ně moc těším. Je v nich spousta zajímavých informací, dobrých rad, krásných myšlenek. Velice si vážím všeho, co děláte pro lidi, pro jejich zdraví, pohodu. K Vašim knihám se často a ráda vracím. Článek “ „Skutečné vztahy, přátele a život“ mě zaujal. U svých vnoučat vidím, jak moc času tráví u počítače, s mobilem. Snažím se je brát co nejčastěji na vycházky do přírody s naším chlupáčkem, vypravuji jim, jaké to bylo, když jsme byly děti. Kolik času jsme po splnění povinností trávily venku s kamarády.
Přeji Vám hodně zdraví a pohody.
Marcela
Dobrý den,
děkuji za podněty , nápady, výborné blogy a knihy, sleduji a čtu Vás již několik let a poprvé reaguji.
Jak popsala situaci u dětí v předchozím komentáři paní Jana ,tak bych řekla , že je to bohužel standard, ale z mého pohledu to není vina jen doby .
V poslední době se zamýšlím nad chováním nás dospělých,zda problém nezačíná u nás, kdy sami nejsme schopni vytvořit vazby a kamarádství, přátelství v práci, na ulici se sousedy. Každý si to svoje odpracuje od – do, v pořádku, od toho práce je, ale pak utíká do fitka, nebo na seriály…., ale už se nezeptá kolegyně, kolegy, jak se vede, pojď na kávu. Jako by nás lovení zážitků, které nám někdo zajistí a my za ně zaplatíme, neuměli vytvořit my sami.Nezajímáme se okolí, jen sami o sebe. Mám pocit, že jsme se naučili víc brát, než dávat.Už slyším spoustu lidí, jak se ohradí, ale opravdu toto pozoruji a velmi ráda bych se mýlila.
Druhý postřech mám, že někteří lidé říkají jak nestíhají, ale když se jich zeptáte, ať vám popíší co dělají, když nestíhají, tak většinou nestihnout jít do fitka,nebo seriál. Začíná být mezi lidmi taková mantra : “ Jsem ve stresu, je toho na mě moc, nestíhám .“ Ruku na srdce, myslíte si, že všichni toho máme tak moc, že nemůžeme na 20 minut si sednout a jen si povídat, nebo jen mlčet? Zvykli jsme si schovávat za něco, co vlastně není, odvykli jsme si dávat, dávat dobrou náladu, ono to nic nestojí, jen ten čas.
Zapomněla jsem odpovědět na otázku, co dělám na zlepšení nálady , nebudu opakovat to co jste psala ve svém článku, ale doplním, že občas přijdu domů a pustím si písničky, které mi lahodí, např.Mamma Mia a tancuji, tancuji, tancuji ( i v 50 letech ) a zpívám a řvu, někdy strhnu členy mužské domácnosti ( to mám tři kusy ) ,sice se dovím něco o tom, jak jsem praštěná, no a kdo není?
Mějte se krásně a použiji slova pana Eduarda Tomáše :“Nechť jsou všechny bytosti šťastny “
Karla Melnarová
Karlo, moc děkuji za milá slova a bezva doplnění mého textu, které pobavilo, Margit
Skvěle napsané, se vším souhlasím.
Eva
Hezký večer Margit,
naprosto souhlasím s Vaším článkem (moc se mi líbí i další Vaše články a podcast).
Na začátku roku 2020 (ještě před COVIDem) jsem si deaktivovala Facebook a ponechala si jen Messenger kvůli komunikaci s přáteli. Instagram jsem si úplně smazala a musím říct, že jsem toho ani jednou za tu dobu nelitovala a naopak jsem se začala cítit mnohem svobodnější a šťastnější. Už jsem neztrácela drahocenný čas sledováním bláznivých lidí, kteří na můj vkus sdílí až moc ze svého soukromí. Začala jsem víc žít. Jezdila jsem pravidelně každý víkend s přáteli do přírody a mohu odpřisáhnout, že po každém takto stráveném víkendu se svými přáteli v přírodě jsem každé pondělí v práci zářila jako sluníčko (kolegové si toho sami všímali, jak jsem byla nabitá pozitivní energií). Cítila jsem se skvěle. Od té doby, co mám přítele, tak trávím většinu času s ním, ale aktivně a je to také super.
Mimochodem již třetím rokem si vedu tzv. ,,Optimistický deníček” (klasický týdenní diář od Albi). Zapisuji si to nejlepší, co se mi daný den přihodilo a tyto zážitky si píšu každý den. Je to zajímavé, ale já si tak i lépe uchovám daný zážitek v hlavě a živě si na něj vzpomenu. Účelem deníčku je, abych si uvědomila, že každý den je skvělý.
Mějte se krásně a těším se na další články a zajímavé Podcasty.
Karolína Zlochová