Výsledky soutěže Jak jsem se naučila vařit

5. 7. 2016 Prakticky štítky: 1 komentář

985Miluji dobré jídlo. Už roky se snažím přesvědčit všechny okolo sebe, že by měli trávit čas v kuchyni a že by měli pěstovat něco k snědku, i kdyby to měla být jen pažitka v květináči anebo kvásek v hrníčku. Chápu, že ne každá holka zvládne anebo chce připravovat kynuté knedlíky a že ne každý kluk se dostane dále než k topinkám. Přesto si myslím, že stojí za to zkusit vařit – a sdílením našich příběhů chci inspirovat všechny, kteří ještě váhají.

Proto jsem v dubnu vyhlásila soutěž Jak jsem se naučila vařit a slíbila, že na podzim vyberu deset nejlepších příběhů, které odměním novou skvělou knihou Hanky Zemanové. Moc děkuji za všechny krásné příspěvky a fotky. Zde je desítka vítězných příběhů, jejichž autorky se mohou těšit na Novou biokuchařku i s věnováním od Hanky:

Jana Burešová

Burešová Jana

„Krize posiluje!“ říká moje babička. A má pravdu. A platí to nejen ve vztazích, ale i v kuchyni. Nouze naučila Dalibora hráti na housle a mě naučila vařit. Komplikace ve mně totiž vždycky probouzejí kreativitu, a navíc je v nich takový jemný závan dobrodružství.

A to mě baví.

V mé dosavadní kuchyňské kariéře považuji za stěžejní tři krizové momenty:

  • Mononukleóza. Bylo mi patnáct let a nařídili mi jaterní dietu. To si vyžadovalo opravdu hluboké studium problematiky a velkou dávku kreativity, aby si člověk pochutnal. Na druhou stranu to byl okamžik, kdy se mi neuvěřitelně zbystřily chuťové buňky. Je velký dar uvědomit si, že mrkev chutná jako mrkev a jak odlišné jsou různé druhy rýže. Navíc jsem tuhle dietu měla naordinovanou i přes Vánoce, což mě opravdu osobnostně posílilo.
  • Vztah s Francouzem. Bylo mi dvacet a podlehla jsem kouzlu jednoho francouzského Žána. Naštěstí i on podlehl mému slovanskému kouzlu, a tak jsem šetřila každou korunu na autobusové jízdenky Praha – Paříž. Stala jsem se minimalistkou a byla schopná vyžít za padesátikorunovou stravenku na den. Kupovala jsem jen základní potraviny a trávila v kuchyni spousty času. Díky tomu jsem objevila, jaké skvosty se dají uvařit z fazolí nebo čočky a jak tvárná je kořenová zelenina.
  • Vaření podle receptů. Tady mě provází jakási kontinuální krize. Já totiž nikdy nemám všechny ingredience. Nikdy! I když je třeba jdu speciálně nakoupit, tak vždycky něco neseženu, zapomenu nebo toho mám alespoň méně. A tak to pak zachraňuji na poslední chvíli improvizací. A díky tomu vím, čím vším se dá nahradit třeba vejce nebo mouka. Hurá!

Uvařit super jídlo, když máte super recept a dovoleno použít všechny potřebné ingredience, je někdy nuda. Díky krizovým momentům jsem si uvědomila, že miluji komplikace a omezení, protože mě vždycky vytrhnou z lenosti a stereotypu a posunou zase o kousek dál. Proto jsem si začala v rámci tréninku nastavovat sem tam nějaké to omezení sama. Prostě jen tak pro radost a pro zábavu. Pak mě totiž šíleně baví hledat v těch omezeních skulinky a kličky, objevovat nové ingredience a postupy, všechno zkoušet, ochutnávat, dolaďovat, vylepšovat. Zkuste to taky! A berte to jako obrovskou dobrodružnou výpravu. Vyzkoušejte si, jaké to je stát se třeba jen na pár dnů veganem, bezlepkářem, bezcukrářem nebo vitariánem. Zahrajte si na pár dnů hru „NENAKUPUJEME!“ a vařte jen a pouze z toho, co najdete doma. Uvidíte, jak se vám rozšíří obzory, a věřte, že se vždycky vyloupne i pár receptů, které se ve vaší kuchyni s úspěchem zabydlí. A navíc zjistíte, jestli se třeba bez něčeho necítíte mnohem lépe.

Lidé, co se stravují konvenčně, si často myslí, že jakékoliv omezení v jídle musí být šíleným utrpením. Mně přijde utrpení a nuda naopak konvenční stravování. Točit pořád dokola knedlíky, rýži, brambory a těstoviny jako ve školní jídelně není moc velká zábava. Tak se vydejte na onu dobrodružnou cestu a něco si s radostí zakažte. Nabourejte si stereotyp a vydejte se do světa nových chutí. Uvidíte, že jakmile se zorientujete, nebudete vědět, co ochutnat dřív.
„Krize posiluje!“ Tak si ji pravidelně dopřávejte, ať v té kuchyni nezlenivíte.

Petra Stražovská

Stražovská Petra

Jako malé robě, podléhám moderní době.
Proč jíst polévku z rendlíku,když všichni ji jedí z pytlíku.
Máma má se však zdráhá, taková polévka není zdravá.
Nejlepší je domácí, když člověk ví, co do ní nahází.
Větší jsem a mám mlsné chutě, učím se péci dobré buchtě.
Avšak čas rychle upaluje a puberta už se mnou lomcuje.
To je tučné a to sladké, mé linie musí být hladké.
Sója, to je hit, hned ji musím uvařit.
Za chvíli je tu zase pohroma, ta sója není neškodná.
To už dospělý rozum velí, všeho s mírou, kvasím zelí.
Ne každý den jitrnice, nové suroviny zjevují se na mé lince.
Cukr nahrazuje třtinka a hle jsem zdravě vařící hospodyňka!

Dagmar Haková

Haková Dagmar

Když jsem viděla zadání téhle soutěže, okamžitě jsem se nadchla, ale když jsem nad tím začala přemýšlet, zjistila jsem, že jsem tak trochu ztracená. Můj příběh se vine už nějaký ten pátek, jsem holka ze Šumavy, z paneláku, s malou pronajatou zahrádkou, kde se nám rodiče snažili vypěstovat nějaké ty dobroty. Přesto si z toho období pamatuji jen taťkovy luxusní párky s kečupem a hořčicí, které jsme s mamkou tak milovaly. Pak přišel baráček a k němu veliká zahrada… A tady si vzpomínám na svůj první kuchařský počin – maminka byla na služební cestě a já jí chtěla něco uvařit, volba padla na domácí mraženou zeleninu do polévky a rýži. Nemělo to žádnou chuť, zelenina byla syrová, ale já to tenkrát tak hezky naaranžovala a hrdě servírovala. A mamka mě pochválila. Možná, že kdyby tenkrát zareagovala jinak, má cesta by se vinula úplně jiným směrem. Přišel intr a období čínských polévek a školní jídelny, ale také můj první recept – opravdu můj. Sekala jsem tenkrát trávu a zrovna dozrávala rajčata. A mě napadly olivové palačinky s vepřovými nudličkami a rajčaty – nic extra, ale mělo to obrovský úspěch a já měla radost. Začala jsem pozorovat, co nám doma roste a co s tím mamka dělá, ale nepamatuji si, že bych se nějak aktivně zapojovala. Opravdu vařit jsem začala na vysoké, kdy mě menza přestala uspokojovat a na nic jiného nebyl čas. Vařila jsem z toho, co peněženka dovolila, a když jsem si pozvala hosta, většinou i to nejprostší jídlo mělo úspěch.

Už tenkrát jsem sbírala inspiraci odněkud „shora“. Nikdy jsem nevařila podle kuchařek, ne proto, že bych neměla úctu k jejich autorům, naopak. Ale od začátku jsem měla pocit, že vaření je cesta a jídlo je prostředek, jak něco sdělit. A pokud chci mluvit sama za sebe, musím do svého vaření dát svou duši, jen tu svou. A tak jsem experimentovala. Vždy mi byla bližší zdravá strava než omáčky s knedlíkem, ale i ty jsem se učila. Přišlo první zaměstnání a stravování v restauraci mě přestalo bavit – tak jsem začala vařit víc a nosila si do práce vlastní jídlo. Tou dobou už jsem žila se svým manželem, pro kterého bylo omáčka, knedlíky, rýže, cukr atd. posvátné a zelenina sprosté slovo. A teprve tehdy jsem našla svůj směr. Byla to pro mě obrovská výzva – věděla jsem, že jako on jíst nedokážu a že pokud spolu máme jednou vychovávat děti, měla bych ho dostat na svou loď. A tak jsem začala – nejdřív jeden druh zeleniny, pěkně rozmixovat a zamaskovat a tak dále, jako když dáváte dítěti příkrmy a učíte ho zvykat na nové chutě, nové barvy, nové rozměry. Někdy v době, kdy jsme začali plánovat svatbu, vyšly kuchařky Hanky Zemanové a já nad nimi vzdychala v knihkupectvích – cítila jsem, že je chci mít doma, protože mi mluví z duše. Protože jsem věděla, že podle nich nikdy vařit nebudu, že budou jen takovým mým osobním klenotem, dlouho zůstalo jen u toužebného vzdychání. Pak jsem otěhotněla a Vy jste vyjednala u SmartPressu 20% slevu. A byly doma. To už jsme bydleli v baráčku, sice pronajatém, ale já si tam založila zahrádku a začala se učit od ní. Těhotenství jsem brala jako velkou možnost očisty organismu a začala se ještě více ponořovat sama do sebe a poslouchat pokyny shora. Teď už mám víc jak dvouletou dceru, vlastní baráček a k němu velikou zahradu plnou rozličných plodin, které si pěstuji většinou od semínek sama. Má cesta se vine dál a já se pořád učím – od své dcery, od své zahrádky, od svého muže, od svého těla. Nikdy nebudu umět vařit, nikdy nebudu na konci. Jak se budu vyvíjet já, moje rodina, moje zahrada, tak se bude vyvíjet i to, co jim budu servírovat.

V současné době si vyrábím vlastní ovocné i bylinné čaje a sirupy, různé soli, peču vlastní kváskové pečivo, zavařuji, mrazím, nakládám. Chceme si pořídit vlastní slepičky… A jdeme dál. O všechny své pokusy se dělím s pár spřízněnými dušemi na FB stránkách, které jsem založila chvíli po tom, co jsem obsadila třetí místo ve Vaší soutěži se svou kachnou na datlích a uvědomila si, že i v tomhle světě, kde je téměř každý foodbloger, mám možná i já pár lidem co říct. A za to Vám děkuji.

Iveta Supová

Supová Iveta

Od malička jsem vyrůstala ve městě, kde byl naším nejlepším přítelem supermarket. Nikdo z rodiny ani nedoufal, že by se v panelovém domě s balkonem na jižní stranu dalo vůbec něco pěstovat. A tak jsem si v tomto království nekvalitní levné stravy žila nějakých dvacet let. Pokusy o vaření v tomto období sice proběhly, nikdy z toho však nevyšlo něco, na co bych byla opravdu pyšná.

Poté nastal zvrat. Přestěhovala jsem se totiž za svým milým na odlehlou vesnici. Když jsem okusila sice malé, avšak naprosto lahodné jahody ze zahrádky, pochopila jsem. Letos jsem poprvé sadila i já. Je neuvěřitelné, v jakou nádheru se za několik týdnů promění tak malinkaté semínko. Příroda je prostě úžasná. Člověk si toho pak úplně jinak váží. A taky mu to úplně jinak chutná, když ví, že to má bez chemie, a navíc to k němu nemuselo cestovat spousty kilometrů. A to se mi pak to vaření zkoušelo s mnohem lepším pocitem.

Po mém přesunu na venkov jsem se začala zajímat také o bylinky. Zjistila jsem, že spousta rostlin, které vidíme všude kolem nás, je jedlých, ba dokonce léčivých a my je ještě záměrně ničíme. Proto jsem je začala honem sbírat a vařit z nich (než mi je všichni ti neznalci vyhubí nebo posečou) a začala jsem zkoušet pro mě zcela nové recepty. Navíc jsem se mohla každou chvíli těšit na další, jelikož je příroda tak dokonale pestrá. Je jen škoda, že to nevidí víc lidí.

Největší zásluhu však má na mých kulinářských schopnostech paní Margit Slimáková, kterou jsem objevila zhruba před půl rokem. Navedla mě totiž na tu správnou cestu ohledně stravování. Navíc mě seznámila s kváskovým chlebem, jenž peču pravidelně a je nyní i součástí mnoha jídel, které připravuji. Její web, Facebook i kanál na YouTube sleduji ve volných chvílích a vždy tam objevím něco nového.
Při vaření se jistě mám ještě mnoho co učit. Vím o lidech, kteří sice jídlo zpracovat umí, otázka vstupních surovin je ale už tak nezajímá. Že je kvalita surovin na prvním místě, jsem se já již naučila. Snad brzy dotáhnu k dokonalosti i to vaření.

Marcela Hönigová

Hönigová Marcela

Obě babičky i maminka (která kuchařky a recepty i psala) byly skvělé kuchařky. V kuchyni se ke sporáku uměl postavit i můj táta, když na chatě smažil nedostižné bramboráky a topinky se spoustou česneku. Ale my děti jsme k vaření moc vedeny nebyly – ono už i tak bylo v kuchyni dost těsno. Bratra později občas mlsota vyhnala do kuchyně a upekl si sám bábovku nebo i usmažil palačinky. To bych bývala radši hladověla, než se s tím patlat ☺  Pak ve věku kolem dvaceti let jsem se stravovala v závodní kuchyni Chemapolu, tehdy známého kuchaře pana Tomaníka. Když jsem občas v létě byla doma sama – to znamená: maminka nenakoupila a neuvařila, tak jsem si brala od oběda krajíček suchého chleba v ubrousku s sebou a ten jsem si doma posolila a povečeřela se sklenicí vody z kohoutku. Přece nebudu špinit nějaké nádobí a obtěžovat se výrobou nějakého zbytečného jídla…

Čas šel dál a někdy v pětadvaceti (na tehdejší dobu dost pozdě) jsem se vdala. Manžel uměl čaj. V poledne jsme jedli v práci v závodce, ale večeře a víkendová jídla začala tvořit problém. Zeptala jsem se kolegyní v práci, jak se uvaří brambory, a v tehdejším obchodě „Polotovary“ jsem koupila dva už obalené a ke smažení připravené velké karbanátky a ty jsem doma předělala na čtyři malé – né snad abych předstírala, že jsem je sama uklohnila, ale spíš z nutkavé potřeby projevit invenci ve věcech domácího stravování – a se střídavým úspěchem jsem je osmažila. Zpočátku byly s chlebem, později i s těmi bramborami a také s rajčaty. Rajčatový salát s majonézou, vajíčky, sýrem a cibulkou byl už dost solidní výkon – a živili jsme se s ním celé pozdní léto a počátek podzimu, jak tatínkovi dozrávala ta rajčata na zahrádce. Také fazolový salát jsem po vzoru kamarádky zanedlouho vystřihla: uvařené fazole promíchané s kečupem. Majstrštyk mé studené kuchyně pak byly plátky veky pokryté rajčaty, pokladené kroužky cibulky a pokapané osoleným jogurtem s rozmačkaným kouskem česneku. Peněz moc nebylo a surovin v obchodě také ne.

S přípravou masa jsem se seznamovala dost pomalu. Když jsem poprvé koupila celé kuře a omývala jsem ho ve dřezu, připadalo mi, jako bych chtěla upéct malé dítě a udělalo se mi nevolno. Když jsem poprvé koupila hovězí žebro na polévku a nechávala ho s cibulí a kořenovou zeleninou hodiny probublávat na sporáku, jak mi poradila maminka, usnula jsem, vyvařila vodu a uvařila dobře přilnavý asfalt, který jsem běžela vyhodit i s hrncem, neboť nemělo smysl se pokoušet páchnoucí hmotu z hrnce odsekat. Když jsem poprvé chtěla udělat vepřové medailonky, rozklepala jsem maso tak důkladně, že se usmažily jen takové vysušené masové lístky. Když jsem poprvé udělala palačinky – a zvolila nějaký nedobrý poměr surovin, dostal manžel žlučníkový záchvat, z kterého se léčil pomocí cholagolu a whisky ještě několik dní. Na mou kuchyni ani na mě však nezanevřel a postupem času se dočkal i pestrého repertoáru domácích polévek, svíčkové omáčky a domácích kynutých knedlíků, božského vánočního bramborového salátu podle receptu mého tatínka a úctyhodného počtu řezů, koláčů, bábovek, cukroví a dortů. Dokonce recepty pro vydavatelství jsem jeden čas psala.

Bohužel nyní, s přibývajícími léty a snahou udržet tělo ještě nějaký čas mladé, štíhlé a pružné, začíná u nás progresivně ubývat moučníků, domácích houstiček, langošů a omáček a ke slovu se dostávají suroviny jako jáhly, quinoa, chia, domácí jogurt, pesto, losos, kokosový olej, avokádo, červená řepa a podobně. Věčný koloběh poznávání, učení, experimentování a studia v oboru „domácí stravování“ tak nikdy nekončí a nezbývá než poděkovat blogerům jako je Margit Slimáková, bylinkář Mlčoch nebo Kuchařka ze Svatojánu či bio-propagátorce Hance Zemanové za jejich nádhernou práci, pomoc a podporu nám, náruživým domácím kuchařkám a kuchařům při vyhledávání informací a inspirací. ☺ Díky!

Jana Bočková

Bočková Jana

Ne! Zase trhanec. Jsem novomanželka a neumím vůbec vařit. Snažím se svému muži připravit palačinky, tenké a lahodné. Dodržuji postup přesně podle mojí nové, vlastně úplně první kuchařky.
Psal se rok 1988, ale kuchařku mám dodnes.
Nevím, kde dělám chybu. Ale vyklopit palačinku vcelku se mi stále nedaří. Chutnat to bude stejně, ale ráda bych ji naplnila. Co to zkusit v mikrovlnce? Jde to! Poživatelné, ale spjaté s talířem. Opět ji nenaplním. Kupuji novou pánev, výsledek je o něco lepší…
Dnes už s palačinkami problém nemám. Chtělo to jen pár let praxe. Dnes spíše bojuji s mými syny a manželem, kteří si zatím ne a ne zvyknout na novou recepturu: zdravější palačinky z pohankové mouky. Věřím, že i v tomto případě to bude chtít jen trochu času.
Doufám.

Ida Myslikovjanová

Myslikovjanová Ida

Když jsem se ve dvaceti letech vdávala, uměla jsem uvařit maximálně čaj a vajíčka, a z dnešního pohledu bych řekla, že i tam byly dost velké rezervy. Nikdo mě totiž vařit nenaučil a sama jsem se do kuchyně zrovna nehrnula. Raději jsem šprtala, aby ze mě něco bylo. Prostě vaření mi připadalo jako naprostá ztráta času. Asi i proto jsem už před svatbou opatrně naznačovala, že teplé večeře se ode mě jaksi očekávat nedají. Můj budoucí manžel musel nabýt dojmu, že jediná strava v naší domácnosti bude chleba (pochopitelně kupovaný) s něčím (jak jinak) průmyslově vyrobeným. Přesto to risknul a vzal si mě, aniž by měl jediný důvod věřit, že se někdy pořádně nají. Nakoupil mi kuchařky a já jsem se postupně vařit opravdu naučila, metodou pokus omyl jsem se dopracovala k tomu, že jsem zvládla nejen snídani, oběd a večeři, ale občas jsem upekla i nějakou buchtu. Ovšem třeba kynuté těsto jsem považovala za učivo vysoké školy, do toho jsem nenašla odvahu se pustit skoro pětadvacet let. Takže jsem sice vařila (prý docela dobře), ale hodiny strávené u plotny jsem stále ještě považovala víceméně za promarněné. Když jsem si po letech koupila domácí pekárnu, zjistila jsem, že není problém upéct si domácí chleba, frgály a všechny ty další dobroty, které jsem do té doby v každé kuchařce rychle přeskakovala. A tak se náš jídelníček rozrostl o domácí pečivo, na které jsem si dlouhé roky netroufla.

A když už jsem myslela, že mám vaření i pečení zvládnuté, když jsem byla pyšná na svou domácí produkci koláčů, chlebů a rohlíků, když jsem dovedla k dokonalosti pečenou kachnu i králíka na smetaně, najednou mi v mých padesáti letech došlo, že abychom zůstali zdraví, měla bych udělat v našem stravování zásadní změny. Pořídila jsem si zbrusu nové kuchařky (v tomto směru mě inspirovala asi nejvíc skvělá Eva Francová), které mě uvedly do tajů všech těch úžasných jídel, která nejen dobře vypadají, ale taky skvěle chutnají. A téměř ze dne na den jsem začala vařit spousty zeleniny (tu jsem sice měla ráda vždycky, ale její úpravy se dost stereotypně opakovaly), objevovala jsem chutě pečené dýně, červené řepy, všech úžasných krémových zeleninových polévek, naučila jsem se sladit ovocem, konečně (!) jsem se naučila mít ráda pohanku na různé způsoby (opravdu záleží na tom, jak ji člověk připraví, já ji padesát let odmítala polknout), dokonce jsem se naučila zaměnit pšeničnou mouku za pohankovou, aniž by to kdokoli poznal, a tak bych mohla pokračovat. A přitom všem jsem ubírala nejen maso (až mi dnes už na talíři skoro žádné nezbylo), ale hlavně jsem zjistila, že téměř nepotřebuji chodit do obchodu. Naučila jsem se totiž nejen uvařit spoustu nových věcí, ale taky celou řadu věcí vyrobit. Já, která zamlada považovala vaření za ztrátu času, si dnes peču vlastní chleba (dokonce bez pekárny), vyrábím vlastní sýr, jogurt, zdravou čokoládu, úžasné raw tyčinky, kokosové mléko a tolik dalších věcí, že by mi na jejich vypsání stránka nestačila.
Za největší úspěch svého snažení však považuji to, že mé kulinářské výtvory jí vcelku bez reptání celá rodina (v mnoha případech se vyloženě olizuje) a že jsem naučila jíst veškerou vařenou zeleninu i svého psa. Naučila jsem se totiž vařit poctivý domácí zeleninový vývar (mimochodem jeden z mých nejúžasnějších objevů posledních let), který dávám téměř do všeho, ale nejlepší na tom je, že veškerou zeleninu z vývaru sní (s kouskem masa a ovesnými vločkami) naše jezevčice (a pak se všichni ostatní majitelé jezevčíků diví, jak to dělám, že je taková krásně štíhlá).

A jako bonus mohu přiznat, že mě dnes vaření opravdu baví, v kuchyni trávím (dobrovolně!) poměrně dost času, možná i proto, že se z mého vaření stalo tak trochu dobrodružství. A taky je pravda, že poměrně razantní změna stravovacích návyků prospěla v naší rodině všem. Takže vlastně mohu říct, že jsem se v životě učila vařit už několikrát, a je docela možné, že ještě nejsem u konce. Začít se dá opravdu v každém věku. Jediná zásada, kterou jsem nikdy nechtěla porušit, ať už jsem se učila vařit ve dvaceti, nebo v padesáti, je, že nám všem jídlo musí chutnat. Sebezdravější strava, kterou bych jedla se sebezapřením, pro mě nemá smysl.

Klára Auerová

Auerová Klára

Nevím jestli můžu říct, že umím vařit. Je spousta věcí, které mi nejdou, neumím je nebo jsem ani nezkusila. První, co jsem kdy uvařila a naučila se, byla krupičná kaše. Dodnes mi chutná, jen do ní sypu ovesné vločky, špaldu apod. NIKDY mi nechutnalo ve školní jídelně. Jedině kromě nudlí s mákem, tam už se toho dá zkazit málo. V jídelně to bylo hlavně maso a něco a já maso zrovna nemusela. Jistou dobu jsem maso vůbec nejedla, ale vegetariánství z toho zdravého pohledu to tedy nebylo. Máma o mně tvrdila, že jsem byla vybíravá a jsem asi pořád. A proč ne, chci jíst co mi chutná, ne jen zaplácnout žaludek. Vařit jsem začala proto, že moje máma vaření nenávidí, nikdy jí to nebavilo a asi už ani bavit nebude. Takže když jsem chtěla jíst něco co mi chutná, musela jsem si vařit sama. Říkám tomu dodnes – vaření, co dům dal. Naopak moje babičky vařily výborně a často na ta jídla vzpomínám.

Naštěstí jsme doma měli vždy nějaké koření nebo sušený bylinky, a tak jsem se bez vědomí toho, co se k čemu hodí, naučila vařit po čichu. Když mi jídlo nějak vonělo, podle vůně koření jsem rozhodla, jestli jej tam dám nebo ne. Na kolejích bylo vaření problematické, ale špagety s kečupem jsem nemusela, to jsem je raději jen posypala sýrem. Za mých mladých let nebylo tolik časopisů s recepty, jak je tomu teď. Proto když se mi nějaký recept líbil, vystřihla jsem si jej a založila. Udělala jsem si vlastní seznam receptů, rozdělila do kategorií a zkoušela. Ten seznam mám doteď. Když jsme se odstěhovali za prací do Prahy, začala jsem si kupovat knížky o jídle, s recepty, o bylinkách a koření a číst časopisy. Výběr surovin byl v Praze široký, a tak začaly experimenty. Ráda vařím, když mám náladu, i když v poslední době tím, že vařit musím každý den, mě ta nálada někdy opustí. Co mě těší nejvíc je, že už konečně můžu vařit v mé vlastní kuchyni, kde je prostor a nemusím se tlačit na 30 cm pracovní plochy, které jsme měli v pronajatých bytech.

Michaela Matějková

Matějková Michaela

Má cesta k vaření nebyla zcela jasná a přímočará, ale nyní mě vaření naplňuje natolik, že se stalo dokonce i mým koníčkem, kterým se uklidňuji a ke kterému se schyluji v každé volné chvilce! Dokonce už se mi ani nechce jíst v restauracích, neboť většinou zhodnotím, že doma bychom se najedli rychleji, zdravěji a často i lépe! :)
V dětství jsme se sestrou trávili v kuchyni naší maminky docela málo času. Většinou jsme vždycky přišly k hotovému. Když se o nás starala sama, tak se snažila rodinný rozpočet udržet natolik, abychom nestrádali v ničem a tak jsme jedly převážně jídla z těch nejlevnějších surovin. Dodnes vzpomínáme na kabanosové ragú s rýží nebo chlebové karbanátky!

Maminka bohužel brzy zemřela a tak jsem byla chtíc nechtíc do kuchyně postavena já. Jelikož jsem se chtěla plně zhostit její role, pustila jsem se do vaření s vervou a snažila jsem se o to, aby bylo alespoň o víkendu na stole nějaké to domácí jídlo (přes týden jsme se stravovaly ve školních jídelnách). Sestra to však příliš neoceňovala a tak mě to brzy přestalo bavit…

Když jsem si našla přítele z pohostinství, tak jsme začali pravidelně navštěvovat různé restaurace a já se tak téměř denně stravovala mimo domov a dopřávala jsem si jídla, která jsem doposud nejedla nebo je neuměla uvařit nebo byly suroviny příliš drahé.
Zájem o zdravou výživu ve mě ale stále narůstal a zdravý životní styl mi přirostl víc a víc k srdci. Tak jsem si během mé práce masérky udělala kurz výživového poradce a začala jsem s klienty rozebírat co vlastně jedí a jak se stravují. Této činnosti se věnuji dodnes.
Když jsme s přítelem založili rodinu, tak jsme trávili najednou mnohem více času doma a tehdy jsem propadla své kuchařské vášni naplno! Ve chvílích, kdy má dcera Eliška spala, jsem vymýšlela recepty na zdravé a chutné snídaně a každé ráno jsem je servírovala svému muži (já totiž vstávám mnohem mnohem dříve, takže spolu bohužel nesnídáme). Místo beletrií a románů jsem po večerech četla všechny možné kuchařky a postupně jsem tak vytvářela svůj nový blog Co bude dnes k snídani?

Od snídaní jsem se přesunula pozvolna k obědům a blog jsem poupravila.
Nyní čekám druhého potomka a každé ráno snídáme to, co jsem upekla. Obědváme to, co jsem uvařila a na večeři si dáváme výběr z toho nekvalitnějšího, co jsme nakoupili, co nám slepičky snesly, co farmáři vypěstovali, co někdo z láskou vyrobil nebo co nám dala sama matička Země.
A jsme zdraví, šťastní a spokojení!
Přeji všem, aby svou lásku k vaření našli, neboť kvalitní a správně připravené jídlo nám nepřináší jen pocit nasycení, ale má vliv na náš celkový psychický a fyzický stav!

Michelle Losekoot

Michelle

Když žena řekne, že neumí vařit,
znamená to něco úplně jiného, než když muž řekne, že neumí vařit. Když to řekne muž, opravdu to znamená, že umí uvařit jen vodu na čaj. Když to řekne žena, znamená to, že umí několik druhů těstovin, salátů, sendvičů, polévek, cokoliv zapečeného, ryby, kuře a pár omáček.

Moje kuchařská historie měla několik fází.

1) Naučím se rodinné recepty!
Toto období trvalo dlouho. Vrcholem bylo, když jsem přizvala svou babičku, aby mě naučila její božskou svíčkovou. Babička k nám dorazila na víkend a po zběžné inventuře mé kuchyně prohlásila, že by radši vařila svíčkovou na horách pod stanem než u mě v kuchyni. Chybělo jí asi 12 pomůcek z 20, přičemž jsme se neshodly ani na základní terminologii, co je kastrol a struhadlo, které jsem si myslela, že mám, ale babička je nazvala „hračkami pro panenky“.

Asi po roce jsem byla naopak já u babičky
a učila jsem se vánočku. Babička vytáhla starý rodinný recept, abych si ho opsala, začala vše házet do mísy, přičemž žádná míra z papírku neplatila, protože babička vždy řekla: „Tohohle tam dáme víc, tohle vynecháme, tohle tam dej dvakrát, hele víš co? dáme tam i tohle!“ Jediné, co z receptu zachovala, bylo: „Předehřejte troubu.“

2) Budu vařit podle kuchařky!
Když mi došlo, že z rodinných receptů se nic nenaučím, přišla fáze „budu vařit podle kuchařky“. Jelikož už jsem za sebou měla 2 dny v kuchyni s babičkou, sáhla jsem hned po Jamie Oliverovi, z jehož receptů jsem pochopila, bohužel, jen obrázky. Řekla jsem si tedy, že to bude kulturními rozdíly a nakoupila jsem nějaké české kuchařky. Poté, co jsem pohořela i u skvělé Kuchařky pro dceru, která je psaná pro úplné debily, jsem přešla do další fáze.

3) Mám pět oblíbených restaurací,
ze kterých si ta jídla objednám. Poté už jen lehce zašpiníte kuchyň, aby to vypadalo, že jste to fakt vařili vy.

Michelle je jejími vlastními slovy copywriterka a markeťačka. Pohádkářka na volné noze, bývalá studentka tvůrčího psaní a novinářka. Blogerka. Vášnivá knihomolka a kavárenská povalečka. Majitelka všežravého labradora. A také moje kamarádka. Její příběhy mě pravidelně rozesmějí, pobaví a nadchnou. A stejně tak tomu bylo i u příběhu Jak se učila vařit z jejího bezva blogu BezJablka, který byl pro mě inspirací pro vypsání této soutěže.

Michelle, moc díky. Vedle Nové biokuchařky máš u mě i pozvání na zdravý oběd do mojí aktuálně nejoblíbenější restaurace Eska v Karlíně.

Líbí se Vám tento článek? Doporučte jej ostatním.

Zdravé zprávy emailem

Jeden komentář: “Výsledky soutěže Jak jsem se naučila vařit”

  1. Mirka napsal:

    docela by mě zajímala fcb stránka Dagmary Hákové. Odkaz totiž nefunguje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *