Proč podléháme drogám? Nové důkazy a překvapující vysvětlení!

17. 11. 2014 Studie 9 komentářů

poppyfamily-1-176178-mUž sto let bojujeme proti drogám a výsledky jsou mizerné. Proto s nadšením předávám text autora knihy, ve které se věnuje drogové závislosti a v níž nabízí nový pohled na příčiny, a tak i na řešení problému návykových látek.

Letos je to sto let od doby, kdy jsme poprvé zakázali drogy. Celé toto dlouhé století, ve kterém jsme vedli válku proti drogám, nám naši učitelé a vlády vyprávěli příběh o závislosti. Ten příběh zakořenil tak hluboko v naší mysli, že ho považujeme za bernou minci. Zdá se totiž pravdivý a podložený důkazy. I já jsem mu věřil, než jsem se pro sepsání své knihy Chasing The Scream: The First And Last Days of the War on Drugs před půl rokem vydal na třicet tisíc mil dlouhou cestu s cílem zjistit, co vlastně stojí za válkou proti drogám. Na svých cestách jsem pochopil, že téměř vše, co vám kdy říkali o závislosti, není pravda. Existuje zcela odlišný příběh o drogách a je jen na vás, zda si ho vyslechnete.

Pokud tento nový příběh přijmeme za pravdivý, budeme muset změnit podstatně více než náš zápas s drogami. Budeme totiž muset změnit sami sebe.

Závislost až do sebezničení

Droga má schopnost omotat si vás „chemicky“ kolem prstu. Pokud s ní po čase budete chtít skoncovat, vaše tělo ji bude postrádat. Budete mít nezvladatelnou potřebu dát si ji znovu. Budete závislý. A to je v podstatě definice závislosti. Tato teorie byla poprvé zformulována za základě experimentů s potkany, jejichž výsledky byly implementovány do amerického povědomí v 80. letech 20. století prostřednictvím slavné kampaně americké organizace Partnership for a Drug-Free America. Možná si na ni ještě vzpomenete. Princip provedených experimentů byl veskrze jednoduchý. Umístěte potkana do klece se dvěma lahvemi. V jedné je voda, ve druhé voda s heroinem nebo kokainem. Potkan si téměř pokaždé vybere vodu s drogou, stane se na ní závislý a bude ji pít tak dlouho, dokud ho nezabije. Stejná argumentace se vyskytuje v oné reklamní kampani: „Pouze jedna droga je tak návyková, že jí propadne 9 z 10 laboratorních potkanů. Nemohou bez ní žít.  Až je nakonec zahubí. Ta droga se jmenuje kokain a to samé dokáže udělat i vám.“

Droga jako řešení problému

V 70. letech minulého století si však kanadský psycholog Bruce Alexander povšiml na experimentu něčeho zvláštního. Potkani byli v kleci s drogou vždy osamoceni. Neměli co jiného na práci, než brát drogu. A tak ho napadla otázka, co by se stalo, kdyby potkani sami v kleci nebyli. Za tímto účelem Alexander stvořil tzv. Rat Park, což byla klec s barevnými míči, nejlepším krmivem, prolézacími tunely a spoustou potkaních přátel – prostě všeho, co si laboratorní potkan může přát.

Podle očekávání potkani ochutnali vodu ze všech lahví, jelikož neměli ponětí, co obsahují. Zajímavé bylo to, co se stalo potom. Potkany, kteří se měli dobře, voda s drogou nepřitahovala. Většinou se jí vyhýbali. Celkově jí vypili pouze čtvrtinové množství oproti potkanům, kteří byli v kleci s drogou sami. A žádný z potkanů také nezemřel. Zatímco všichni potkani, kteří byli nešťastní a osamocení, droze zcela propadli, u těch žijících v příjemném prostředí tomu tak nebylo.

Problém není ve vás, ale ve vaší kleci

Zprvu jsem výsledkům experimentu nepřikládal váhu. Avšak pouze do doby, než jsem si uvědomil, že právě probíhá téměř identický experiment na lidech. Experiment se jmenoval válka ve Vietnamu. Podle časopisu Time byl heroin mezi americkými vojáky „stejně běžný jako žvýkačka“, přičemž toto tvrzení je pevně podložené důkazy: studie Amerického archivu obecné psychiatrie uvádí, že téměř 20 % amerických vojáků si ve Vietnamu vytvořilo závislost na heroinu. Představa, že se do vlasti po válce vrátí tak obrovské množství narkomanů, přirozeně spoustu lidí vyděsila. Podle stejné studie však 95 % všech těchto osob po návratu do USA brát heroin přestalo. Pouze několik z nich muselo vyhledat odbornou péči. Stalo se to, že vojáci byli přemístěni z nehostinné klece do příjemnějšího prostředí, a tak už drogu jednoduše nepotřebovali. Bruce Alexander tvrdí, že toto zásadní zjištění zpochybňuje jak pravicovou představu, že závislost je morálním selháním jedince způsobeným přílišným požitkářstvím, i liberální pojetí závislosti, které zase tvrdí, že se jedná o nemoc, která postihuje chemické procesy v našem mozku. Alexandr však tvrdí, že závislost je projevem adaptace. Problém není ve vás, ale ve vaší kleci.

3025688-slide-s-rats-05

Pacienti na drogách se nestávají narkomany

Můžeme si to ukázat na experimentu, který probíhá všude kolem nás a jehož subjektem se můžete snadno stát i vy. Představte si, že vás srazí auto a zlomíte si kyčel. V nemocnici vám pak pravděpodobně podají diacetylmorfin, což je lékařský název pro heroin. Všude kolem vás pak bude ležet spousta lidí, kteří dlouhodobě dostávají heroin proti bolesti. Heroin, který dostanete v nemocnici, bude mnohem čistší a účinnější než ředěný produkt, který narkomani kupují na ulici. Avšak pokud je tradiční teorie o závislosti pravdivá, tedy že ji způsobuje výhradně droga, mělo by být jasné, co bude následovat. Spousta lidí, co opustí nemocnici, by měla obratem končit ve spárech pouličních dealerů drog.

Jak ale všichni víme, nic takového se neděje. Jak mi vysvětlil kanadský lékař Gabor Mate, pacienti jednoduše přestanou drogu brát, ačkoli ji aplikovali celé měsíce. Ta samá droga, která dokáže za stejně dlouhé období změnit člověka na zoufalého narkomana, nechá nemocniční pacienty bez následků.

Pokud stále ještě věříte, jako jsem tomu věřil já, že závislost je způsobena chemickými procesy, zjistíte, že to jaksi celé nedává smysl. Pokud však přijmete teorii Bruce Alexandra, střípky do sebe začnou zapadat. Pouliční narkoman je jako potkan v kleci – izolovaný a osamocený, jedinou útěchu mu nabízí droga. Nemocniční pacient je jako potkan v Rat Parku – vrací se do života, kde bude obklopen lidmi, které má rád. Droga je stále stejná, mění se pouze prostředí.

Droga jako spojení

Tento poznatek však zasahuje hlouběji než jen k pochopení problematiky závislosti. Profesor Peter Cohen tvrdí, že lidé mají silnou potřebu vytvářet vazby a spojení. Pokud nejsme schopni utvořit spojení s ostatními, navážeme jej s čímkoli, co najdeme – tlačítkem hracího automatu nebo lahví od piva. Cohen říká, že bychom měli přestat mluvit o „závislosti“ a začít užívat termín „spojování“. Člověk závislý na heroinu se spojuje s heroinem, protože s ničím jiným není schopen navázat pevné spojení. Opakem závislosti tedy není střízlivost, ale lidské spojení.

Závislost je možné vypěstovat, i když tělu nechybí žádné chemické látky

Přesto mi pořád něco vrtalo hlavou. Tvrdí tedy tito lidé, že chemická závislost nehraje roli? Jak mi bylo posléze vysvětleno, můžete se stát závislými na hazardu a nikdo si zaručeně nebude myslet, že jste si do žíly píchli balíček karet. Závislost si tedy můžete vypěstovat, i když tělu nechybí žádné chemické látky. V Las Vegas jsem navštívil terapeutickou skupinu anonymních gamblerů a bylo zřejmé, že všichni zúčastnění trpí stejně silnou závislostí jako narkomani na heroinu. Navzdory tomu, že chemickou závislost na pikové eso si při vší snaze nevytvoříte. Opravdu chemické látky nehrají žádnou roli? Ukázalo se, že existuje jeden experiment, o kterém jsem se dozvěděl v knize The Cult of Pharmacology Richarda DeGrandpreho a který přesně na tuto otázku odpovídá.

Chemický původ závislosti je jen kouskem pravdy

Jak všichni víme, kouření cigaret je jednou z nejnávykovějších činností vůbec. Kuřáci si vytvářejí chemickou závislost na droze jménem nikotin. Když byly v 90. letech vynalezeny nikotinové náplasti, zavládl všeobecný optimismus, že díky nim kuřáci dostanou svoji dávku nikotinu, aniž by museli inhalovat smrtící koktejl cigaretových zplodin, a že budou konečně volní.

Úřad hlavního hygienika USA však vydal zprávu, že pouhých 17,7 % kuřáků bylo schopno přestat používat nikotinové náplasti. A to není zanedbatelné číslo. Pokud chemické procesy způsobují 17,7 % závislosti, znamená to stále miliony zničených životů po celém světě. Co tato informace ve skutečnosti znamená, je, že tvrzení o chemickém původu závislostí je sice pravdivé, ale pouze jako jeden malý dílek z podstatně větší mozaiky.

Hnacím motorem závislosti není droga

Tato myšlenka má zásadní vliv na naše stoleté válečné tažení proti drogám. Masivní válka, která zabíjí na mexických ulicích i v barech v Liverpoolu, je založena na premise, že musíme fyzicky vymýtit celou škálu chemických látek, jelikož nám poškozují mozek a způsobují závislost. Avšak pokud hnacím motorem závislosti není droga, ale neúspěšně spojení, celá naše válka proti drogám nedává žádný smysl.

Naopak se spíše zdá, že je to ona, kdo dodává palivo ostatním a zásadnějším hnacím motorům závislosti. Navštívil jsem věznici v arizonském Tent City, kde jsou vězni za konzumaci drog trestáni tím, že je pošlou na samotku do malé holé místnosti. Nedokáži si představit přesnější ztvárnění lidského ekvivalentu osamělé klece na laboratorní potkany, ve které tyto hlodavce čekal nevyhnutelný osud. Když pak tito lidé opustí zdi věznice, nebudou moci kvůli záznamu v trestním rejstříku sehnat práci, což jen prohloubí jejich sociální izolaci a samotu.

Řešení v dekriminalizaci a investici do budování vztahů

Existuje však alternativa. Mohli bychom vytvořit takový systém, který by závislým pomáhal opět se spojit se světem a uniknout ze spárů závislosti.

A nejedná se o pouhou teorii. Děje se to již dnes. Před patnácti lety se Portugalsko potýkalo s obrovským problémem drogové závislosti mezi svými občany. Nejprve zkusili drogám vyhlásit válku, avšak situace se jen zhoršila. A tak se pokusili o něco úplně jiného. Rozhodli se veškeré drogy dekriminalizovat a použít všechny prostředky, které by jinak investovali do boje proti dealerům a narkomanům, a použít je na projekty, které mají za cíl tyto osoby zpětně spojovat – se svými pocity, se svým prostředím. Největší výzvou bylo zajistit bezpečné bydlení a dotované pracovní pozice, aby tito lidé měli nějaký cíl a měli proč ráno vstát z postele. Na speciálních klinikách se nyní závislí po dlouhých letech utrpení učí navazovat spojení se svými pocity. Jedna skupina bývalých narkomanů dokonce získala půjčku na rozjetí stěhovací firmy. Stala se z nich skupina lidí, kteří navázali spojení se společností a mezi sebou a kteří si vzájemně pomáhají.

Úspěch dekriminalizace

Jedna nedávná studie Britského kriminologického časopisu uvádí, že od okamžiku dekriminalizace drog došlo k 50% poklesu jejich nitrožilní aplikace. Projekt dekriminalizace zaznamenal takový úspěch, že jen málo hlasů v Portugalsku nyní volá po návratu k předchozímu systému. Hlavním odpůrcem dekriminalizace v roce 2000 byl šéf portugalského protidrogového útvaru Joao Figueira. Figueira tehdy argumentoval tradičními myšlenkami a názory na boj s drogami. Při nedávném osobním setkání v Lisabonu se mi však svěřil, že jeho obavy se nenaplnily a že nyní doufá, že stejný přístup, jaký byl aplikován v Portugalsku, přijme i zbytek světa.

Neprospěšné prostředí a kultura

Popsaný jev se však netýká pouze osob závislých na drogách. Týká se každého z nás, jelikož nás to nutí zamyslet se nad námi samými. Člověk jako druh má potřebu se spojovat s druhými. Člověk nechce být sám a chce milovat. Nejmoudřejší větu celého 20. století pronesl E. M. Forster, když řekl: „Spojujme se.“ Naneštěstí jsme si vytvořili takové prostředí a kulturu, které nás nutí dělat přesný opak. Nárůst počtu závislých je symptomem hlubší nemoci, kterou je způsob, jakým žijeme – nekonečný hon za dalším materiálním požitkem, namísto upřímného zájmu o lidi okolo nás.

Věk samoty

Spisovatel George Monbiot naši dobu nazval „věkem samoty“. Stvořili jsme společnost, ve které je snadné se odstřihnout od všech ostatních. Internet je jen parodií na mezilidská spojení. Bruce Alexander, tvůrce Rat Parku, mi sdělil, že jako lidé jsme příliš dlouho vnímali závislost jako problém jedince. Alexander tvrdí, že bychom se měli léčit jako celá společnost a že naším skutečným neduhem je izolovanost a osamění. Tyto nové důkazy tak nejsou impulzem pro změnu našeho myšlení, ale našich srdcí.

Autor: Johann Hari / The Huffington Post

Zdroj: http://www.alternet.org/drugs/likely-cause-addiction-has-been-discovered-and-it-not-what-you-think

 

Líbí se Vám tento článek? Doporučte jej ostatním.

Zdravé zprávy emailem

9 komentářů: “Proč podléháme drogám? Nové důkazy a překvapující vysvětlení!”

  1. Dalibor Herman napsal:

    Vážená paní Slimáková,
    znám mnoho případů drogově závislých mladých lidí kteří měli vše a to nemyslím jen materiální a finanční zabezpečení. Měli před sebou perspektivu v podobě studia, sportovní kariéry, měli zázemí v podobě fungující rodiny a přesto vzali drogu. Nejohroženější věková skupina je mezi 13 až 20 lety. Zde je třeba se zaměřit a je to samozřejmě otázka hlavně rodiny jako takové.

    Nesrovnával bych ani příliš alkohol s tvrdou drogou, alkohol se vyskytuje v různých formách jako víno, pivo, destiláty a ty mají různé chutě a nemyslím si, že všichni konzumenti plzeňského piva, božkovského fernetu, skotské whisky, moravské slivovice, nebo chilského Merlotu jej konzumují ve snaze se opít či si navodit euforický stav, prostě to pijí pro tu chuť samotnou.
    Tento stav u drogy, ale neexistuje, jde jen a jen o ovlivnění vědomí a to je dost podstatný rozdíl vůči alkoholu!
    Uvolněte prodej drog do běžné obchodní sítě jako alkohol a cigarety v podobném obalovém systému, v nádherných graficky vyvedených krabičkách a potom srovnávejte. Myslím, že je Vámi chemická závislost drog podceňována.
    Znám také test na krysách kdy jim byl umožněn přístup k droze, ale bez úhony jen po určitou dobu, poté kdy se krysy dostaly do závislosti, drogy s vodou se mohly napít, ale trpěly v podobě elektrošoků. Někteří krysí jedinci byli vyléčení ze závislosti okamžitě, některým krysám to chvíli trvalo, ale také to v souvislostí s bolestí vzdaly a některé se snažily dostat svou dávku až do totálního sebezničení. A tak si myslím, že to je velmi podobné i u člověka, každý jsme individualita a odoláváme těmto nástrahám jinak.

    Dále je také jedno specifikum a to je distribuce drog za účelem finančního zisku, obohacení. Zde jsem pro jednoznačnou a tvrdou represi těchto lidí, kteří mnohdy ani sami drogy neberou a tudíž není jejich vědomí ničím ovlivněno a jsou za své činy plně odpovědní.
    Jak zranitelný je lidský jedinec, v podstatě dětská duše kolem patnáctého roku svého věku všichni víme a v tuto chvíli přichází spasitel na všechny trable mladého člověka, dealer, který nabídne ďábelské a jednoduché řešení a má zákazníka na velmi dlouhou dobu. Zničený život toho kluka nebo holky, jejich rodin a okolí ho vůbec nezajímá, vidí jen svůj špinavý zisk.
    Problematika drog je složitá a řešení není jednoznačné.

  2. Dobrý den, moc děkuji za detailní doplnění tématu. S Vašimi shrnutími také souhlasím. Cílem mého textu bylo zejména upozornit na potřebu minimálně částečně převést peníze, které jdou na kriminalizaci uživatelů drog na podporu těchto jedinců.
    O tvrdém opodstatnění postihů vůči distributorům drog vůbec nepochybuji, ale i zde je možnost zrušit jejich obchod legalizací alespoň některých z drog. M.

  3. matej napsal:

    S clankem souhlasim, ale mam par poznamek. Clovek po autonehode, do ktereho pumpuji heroin da se rict toto nevi. Jeho mozek to bere jako lek proti bolesti a ne jako latku na rauš. Dale je doktory hlidano mnozstvi a to se postupem casu snizuje. Potom az takovy clovek vysadi, tak si mysli, ze ma chripku- je proste nemocny. v zadnem pripade svuj stav nepochopi jako abstak. Kdyby ano, co myslite, ze by dotycny udelal. Nebo spousta z nich. Takze si tu chripku vylezi. Po operacich se dava tramal a dostat se ze zavislosti na 3-5 prasku denne, kdy toto mnozstvi barl 3 mesice neni az takova veda. Hrosi by to bylo za rok.
    Doted jsem mluvil o lidech, kteri se z toho dostanou a ani nevedeli z ceho- vyhoda. Neni ale pravdou, ze se to tyka vsech. spousta pacientu pochopi, kde se nachazi a pokracuji v schaneni napriklad tramalu, ktereho je plny internet. Dale jsou lidi, kteri vedi, ze s bolesti musi dozit svuj zivot a odmitaji na ni si zvykat. Takovym potom lekari predepisuji leky na zaklade tramalu v podstate do konce jejich zivota. Okoli nema tuseni.
    Proc tito jedinci nevypadaji jako ti, co berou heroin na ulici? Jednak maji o davku postarano, jednak je jejich davka cista a jednak je o ne po financni strance postarano. Tedy jsou to fetaci, ale vedi to jen ono a jejich doktor. Cili je urcita cast lidi, kteri po operaci ve fetovani pokracuji.
    Jeste bych zminil lidi, kterym se zbytecne polykani prasku hnusi a snazi se, aby pokud to neni nutne, tak aby jakekoli prasky neuzivali. ti rozhodne nemaji potrebu v cemkoli pokracovat a jejich mozek je idealne nastaven na to nestat se narkomanem.
    Takze: Pro mozek je lepsi nevedet a mit abstak pod kolonkou- jsem slaby, mam uz 14 dni chripku. Pacient, ktery bere 3 mesice po operaci prasky proti bolesti, ktere obsahuji morfin, techto 14 dni prave potrebuje a z nejhorsiho je venku. Kdyz se zacne jeho stav po teto dobe zlepsovat, dostavuje se radost- uzdravuju se. U uvedomeleho fetaka se radost nedostavi- vi , ze ma abstak, jen je to o neco lepsi a jeho mozek stale trpi a odolava myslence vzit si prasek, ktery ho zbavi trapeni- jednoduche jako si zapalit cigaretu a je po problemu.

  4. matej napsal:

    To rozhodne. Ja osobne bych na to sel ale uplne jinak. U lidi, kteri evidentne nemaji chut se zavislosti zbavit- tem bych ciste drogy daval. Jsou to lide, kteri si zivot neuzivaji, mozek jim prirozenou cestou neprodukuje latky- serotonin atp a proto je museji doplnovat umele.
    Proc jsou mezi nami takove rozdily je na celou knihu- optimisti, pesimisti, vychova, schopnost videt stav spolecnosti, nic si nenalhavat a kdo vi co vsechno. Uvedomeli, citlivi lide casto chlastaji atp- to s tim proste souvisi. Sedy lehy jim moc nedaji a kdyz ano, mozek usoudi sam (to opravdu ovlivnit nejde), ze tato prace je nevyhodna. Cili takto vybaveni lidi by spolecnosti porad mohli prospivat, kdyby si ciste fetovali. Myslim, ze lidi, kteri by brali ciste drogy by se mohli dozivat v pohode vysokeho veku. Viz lekarnici za prvni republiky. Pak prisla valka, po valce nedostatek a bylo po nich. Do te doby normalne fungovali.
    Problem je ten, ze staty a nebudu schvalne jmenovat, at me nelze zaskatulkovat, ze staty na nelegalnim prodeji drog obrovsky bohatnou. Banky samozrejme tem nejvetsim rybam penize perou. To, ze se chytne zasilka je jen divadlo pro lidi. Bez penez z drog a pocitejme tam cigarety. alkohol, by staty nemohli existovat. Je to vyznamne procento z kolace, o ktere nikdo nechce prijit. Drogy a jejich distribuce je tolerovana a staty nic nedelaji. (Mysleno globalne- ne legracni celnici reagujici na udani, kdy se neco z tech tun a tun obetuje pro opiti populace. ze se neco dela- 90 procent pripadu. Nebo policie, ktera nejde po mafii, ale po lokalnich vařičích a jinych odepsanych nulach). Pomoc fetakum, kdyz si vyse vyrcene uvedomime, je pak taky sporadicka a nikdo se tomu venovat nemuze.
    Otazka: Proc jdou lehce sehnat jen drogy, ktere cloveka devastuji. Ciste LSD, ktere muze byt uzivane pro „rozsireni vedomi“ a to parkrat za zivot + na nej neni zavislost- leda psychicka, kdyby se to jedinci fakt zalibilo, ale i v tomto pripade nic netrva vecne- nesezenete. Ono totiz staty moc dobre vedi, ze dochazi ke zmene mysleni a na techto drogach je realita az smesna. Tedy bezna stereotipni realita. Uvedomeli lidi by v tomto zrizeni asi tezko fungovali. Proc je tedy vytvaret. Nicmene i takto je potreba na problematiku nahlizet. Neni to tak jednoduchy, kdyz si sundame ruzovy bryle a uvedomime si jak svet realne funguje. Mafie spolupracujici se statem v nem proste maji sve mista. Uplna harmonie.

  5. Veny napsal:

    Dobrý den,
    můžete mi sdělit prosím, rozdíl mezi hašišem, kokainem a heroinem ?
    Děkuji za zprávu. S pozdravem Veny.

  6. Dobrý den Veny, kokain je hydrochlorid získávaný z listů rostliny koka. Heroin je polosyntetického diacetylmorfinu opia. Hašiš je droga, která se získává z květenství samičích rostlin konopí. Margit

  7. Daniel Vejvoda napsal:

    Cituji Dalibor Herman:
    „Dále je také jedno specifikum a to je distribuce drog za účelem finančního zisku, obohacení. Zde jsem pro jednoznačnou a tvrdou represi těchto lidí, kteří mnohdy ani sami drogy neberou a tudíž není jejich vědomí ničím ovlivněno a jsou za své činy plně odpovědní.
    Jak zranitelný je lidský jedinec, v podstatě dětská duše kolem patnáctého roku svého věku všichni víme a v tuto chvíli přichází spasitel na všechny trable mladého člověka, dealer, který nabídne ďábelské a jednoduché řešení a má zákazníka na velmi dlouhou dobu. Zničený život toho kluka nebo holky, jejich rodin a okolí ho vůbec nezajímá, vidí jen svůj špinavý zisk.
    Problematika drog je složitá a řešení není jednoznačné.“

    Na jiném místě kritizujete i možnost uvolnění drog do běžné obchodní sítě, ale zde svými slovy popisujete, proč je „válka proti drogám“ neúčinný a neefektivní. Když jsou drogy zakázané zcela, očividně se vždycky najdou jedinci, kteří stejně tu drogu budou nabízet a jiní kupovat. Chápu Vaši obavu, také bych nechtěl, aby se drogy jako heroin a pervitin prodávali v trafice v lákavém balení, ale nějaká forma jejich dekriminalizace a oficiální distribuce by se mi zdála mnohem lepší, než prodej na černo.Nehledě na to, že potvrzujete ústřední myšlenku článku – člověk, který je spokojený sám se sebou a svým životem, ať už je to dítě, dospívající či dospělý, se nenechá kýmkoliv zmanipulovat do něčeho, co mu slibuje změnu či řešení, když o nic takového nestojí.

    Mimochodem o vzniku „chemické“ závislosti a jejích neurobiologických korelátech velmi zajímavě píše neurovědec Carl Hart, jehož jedna kniha byla i nedávno vydána v češtině tuším. Carl Hart je známým odpůrcem hledání příčin vzniku závislosti v organismu člověka či v droze. Zde je odkaz na jeho stránky v angličtině:
    http://www.drcarlhart.com/

  8. Petr napsal:

    Dobry den,
    jiste by bylo zajimave v souvislosti s ilegalnimi drogami zminit i dopady uzivani drog legalnich – psychofarmak, u jejichz predpisovani jsme svedky raketoveho narustu, prestoze neleci pricinu nemoci, pouze mohou nekdy zmirnovat nektere jejich symptomy, a to vetsinou za cenu rady problematickych vedlejsich ucinku (nekdy i extremnich – vyvolani agrese, manie, pokusu o sebevrazdu apod.), mozneho vzniku zavislosti (u chronickeho uzivani, ktere je u nich bezne) atd. A to v situaci, kdy lecba „lege-artis“ se provadi metodou pokus-omyl, kdy predpisu nepredchazi zadne exaktni biochemicke, fyzikalni, geneticke apod. vysetreni, ktere by cilene urcilo vhodny lek a jeho vhodnou potenci pro danou individualitu pacienta. Z cele situace pak, v „souladu“ se zakonem, neskutecne bohatnou vlivne nadnarodni farmaceuticke spolecnosti, ktere psychofarmaka vyvijeji, vyrabeji i produkuji, a to casto na zaklade jimi sponzorovanych „vedeckych“ studii, ukazujicich jejich ucinnost proti placebu…

  9. Dobrý den, moc děkuji za doplnění. Margit

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *